Jezevčík standartní drsnosrstý

 

Historie:

             Jezevčík (der Dachshund, Dackel, Teckel) je znám od středověku. Z brakýřů byli postupně vyšlechtěni psi vhodní zejména pro lov pod zemí. Z těchto nízkonohých psů vykrystalizoval jezevčík, který je uznáván jako jedno z nejvšestrannějších lovecky upotřebitelných plemen. Vykazuje rovněž vynikající výkony na povrchu – například na lovech s využitím hlasitosti na stopě, při naháňkách a práci na barvě.
             Nejstarším chovatelským spolkem pro jezevčíky je Německý klub chovatelů jezevčíků (der Deutsche Teckelklub 1888 e.V.) založený roku 1888. Jezevčík se již po desetiletí chová ve 3 různých velikostech (jezevčík, jezevčík trpasličí a jezevčík králičí) a ve 3 různých druzích osrstění (krátkosrstý, drsnosrstý a dlouhosrstý).

Celkový vzhled:

Nízká, krátkonohá, protáhlá, ale kompaktní stavba těla, silně osvalená, se směle vyzývavým držením hlavy a pozorným výrazem obličeje. Celkový výraz je typický pro příslušné pohlaví. Přestože má v poměru ke dlouhému tělu krátké končetiny, je velmi pohyblivý a hbitý.

Důležité proporce:

 S odstupem od země odpovídajícím zhruba jedné třetině výšky v kohoutku má být délka trupu v harmonickém poměru ke kohoutkové výšce - zhruba 1 ku 1,7 až 1,8.

Charakter:

Přátelské povahy, ani bázlivý, ani agresivní, s vyrovnaným temperamentem. Náruživý, vytrvalý a hbitý lovecký pes s jemným nosem.

Mechanika pohybu:

 Pohyb má být prostorný, plynulý a s kmihem; hrudní končetiny za pohybu dosahují daleko dopředu a pohybují se nízko u země; se silným posunem a s lehce pružícím přenosem na hřbetní linii. Prut má být přitom nesen v harmonickém prodloužení hřbetní linie, lehce spáditě. V akci vykračují přední i zadní končetiny souběžně.

 

 

 

   

Německý krátkosrstý ohař

PŮVOD:
Od 14. století se na různých místech Evropy, nejdříve však v oblasti Pyrenejského poloostrova, začínají z velkých honičů vydělovat lovečtí psy, vyznačují se novým způsobem práce: už zvěř nehoní, neštvou, ale vyhledávají nosem a její přítomnost charakteristickým způsobem ukazují lovci. Než se tento způsob změnil k dokonalosti kterou dnes předvádějí Pointři, Setři i kontinentální Ohaři, uplynulo několik století.
Pro jejich vývoj byla rozhodující lovecká práce, zejména však vynález střeleckých zbraní na počátku 15. století, ale hlavně v polovině 16. století objevují se lovecké ručnice s kolečkovým křesacím zámkem. Výrazný pokrok přinesl vynález křesacího zámku na počátku 17. století a následně zavedením brokovnicového náboje.
Vedle honičů se objevuje lovecký pes nového typu, ohař. Jeho nejstarším typem byl španělský "bracce de punta" v jehož jméně se ozývá návaznost na honiče a brakýře. Jeho přímými potomky jsou dnes Španělský ohař a Portugalský ohař.
Velká záliba šlechty, která byla rodově, společensky i politicky úzce propojena, v lovecké kratochvíli, vedla k rychlému šíření tohoto typu loveckého psa po celé Evropě i do velké Británie, kde se stal pointrem, psem který "ukazuje" vystavuje zvěř. Stranou nezůstala ani střední Evropa, včetně království českého, které mimořádnou měrou přispělo k vývoji ohaře drsno - čí hrubosrstého ( viz Český fousek ).
Na německém území byli známi tzv. staroněmečtí ohaři, kteří však až do poloviny 19. století netvořili výraznější samostatný typ, šlo spíš o ohaře na německém území. Výjimkou byli až zvláštně zbarvení wüntemberčtí ohaři, kteří vykazovali četné znaky velkých honičů, zejména typu Svatohubertského psa, včetně na ohaře nezvykle velkých, zavěšených ušních boltců a krčního laloku. Vyznačovali se určitou váhavostí, ale o to větší vytrvalisti, zbarvení byli trojbarevně, krátká srst byla hnědobíle skvrnitá a žlutě pálená. Vyskytovali se i psy, tzv, tygři pstruhovaní, hnědě žíhaní se žlutými znaky nad očima, na ženichové partii, na hrudi, na vnitřních stranách končetin, na tlapách a pod nasazením ocasu. Tito ohaři se zřejmě stali základem, k němuž němečtí chovatelé v letech 1860 - 1880 přidali krev tehdy známého španělského ohaře, rovněž těžšího typu a přímého předchůdce anglického pointra. a opětně posílili noc psem svatuhubertským.
K prvním chovatelům patřil princ Albrecht zu Solms-Bauenfels z Hannoverského domu (kolem roku 1870) a dále např. Julius Mehlich z Berlína, který využil ve svém chovu v roce 1883 přímo anglického pointra a setry. Pro další vývoj všech variet, dnes samostatných plemen německých ohařů, měla rozhodující význam hannoverská výstava ohařů v roce 1879, na niž byly stanoveny základní znaky jednotlivých plemen ohařů. Už v roce 1817 lze však najít popis německého krátkosrstého ohaře v díle Der eigentliche Hühnerhund veterinářeWaltera. Obdobný typ psa zobrazil na své rytině J. E. Ridinger - pod týmž jménem - již kolem roku 1722.
Klub chovatelů byl 1891, pečlivou chovatelskou činností vytvořil z německého krátkosrstého ohaře jednoho z nejvšestrannějších, a proto též nejrozšířenějších ohařů a loveckých psů vůbec.
POPIS:
Německý krátkosrstý ohař je ušlechtilý, harmonický pes, jehož tělesná stavba zaručuje sílu, vytrvalost a rychlost. Jeho ušlechtilost podtrhuje vzpřímené držení těla, plynulé vnější linie, suchá hlava, dobře nesený ocas, přilehající lesklá srst a prostorný, harmonický pohyb. Hlava je suchá, markantní, není příliš lehká ani příliš těžká, mohutností a délkou odpovídá velikosti těla a pohlaví. Oči jsou střední velikosti, nevystupující, ani nejsou zapadlé. Ideální barvou je tmavě hnědá. Oční víčka dobře přilehající. Uši sou středně dlouhé, vysoko a široce nasazené, hladké a bez stačení visí těsně u hlavy, dole jsou tupě zaoblené. Nejsou příliš masité. Jsou-li přiloženy k hlavě, měly by končit zhruba u koutku tlamy.
VÝŠKA:
Pes má v kohoutku 62 až 66 cm.
Fena má v kohoutku 58 až 63 cm.
VÁHA:
Váží v rozmezí 27 až 32 kg. (Standard FCI váhu nauvádí.)
SRST:
Německý krátkosrstý ohař má krátkou a hustou, na omak je hrubá a tvrdá. Na hlavě a na uších má být tenčí a kratší, na spodní straně ocasu nemá být nápadně delší. Pokrývá celé tělo.
Zbarvení:
-Hnědá bez odznaků.
-Hnědá s malými bílými nebo tečkovanými odznaky na hrudi a bězích.
-Tmavý hnědý bělouš s hnědou hlavou, hnědými plotnami nebo tečkami. Základní barva takto zbarveného psa není hnědá s bílou ani bílá se hnědou, ale srst vykazuje takovou směs hnědé a bílé, že vzniká cenný, nenápadný vzhled, který je pro loveckého psa tak praktický. Na vnitřní straně pánevních končetin a na špičce ocasu bývá zbarvení častokrát světlejší.
-Světlý hnědý bělouš s hnědou hlavou, hnědými plotnami, tečkami nebo bez ploten. U tohoto zbarvení se hnědá srst vyskytuje ve zmenšené míře, převládají bílé chlupy.
-Bílý s hnědou kresbou na hlavě, hnědými plotnami nebo tečkami.
-Černá barva ve stejných variantách jako hnědá respektive jako u hnědého bělouše.
CHARAKTER:
Německý krátkosrstý ohař má povaha pevnou, vyrovnanou, spolehlivou. Má dobře zvladatelný temperament, není nervózní, plachý ani agresivní.
PÉČE:
Potřebuje dlouhé procházky a pohyb. Srst nepotřebuje větší údržbu, doporučuje se užívat kartáč.
PRŮMĚRNÁ DÉLKA ŽIVOTA:
Německý krátkosrstý ohař se průměrně dožívá 12 až 14 let.
VYUŽITÍ PŮVODNÍ:
Lovecký pes.
VYUŽITÍ DNES:

Lovecký pes a společník.
PLEMENO:
FCI VII. - Ohaři, přinašeči a slídiči.
Sekce 1 – Kontinentální ohaři.
S pracovní zkouškou.
OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR :
KO